logo filosofie politika zajímavosti diskuze nadpis
Globální vládnutí

  05.02.2011; 12:00

     Chápání pojmu „globální vládnutí“ může oscilovat v hranicích nebezpečné totalitní fikce až po utopickou liberální nezávaznou společenskou platformu. Nicméně v odborných publikacích je tento momentálně moderní termín nejčastěji vysvětlován jako jakýsi soubor globálních státních i nestátních aktérů, kteří zasahují do současného politického dění. (*1) Smysluplná představa, popisující pomyslný ideální model globálního vládnutí, by měla vycházet z reálného stavu věcí ve světě a vyhnout se spekulacím nad fiktivním, z určitého pohledu jistě funkčním, rozložením moci, surovin a podobně. Úvaha tohoto typu by měla spíše přispívat k postupnému vylepšení stávajícího systému, nikoli k jeho radikální změně. Myšlenkové i násilné revoluce mnohdy přinášejí více negativ než positiv.
     Hned z počátku je dobré zmínit, že jakákoli představa ideálního mocenského systému je vždy víceméně filosofickou fikcí a existuje obrovské množství hledisek, které je možné podpořit či zcela vyloučit a v podstatě na každém z nich lze nalézt pozitiva i negativa. Společenský systém je vždy nějak limitován místem, materiální stránkou věci, časově, velikostí komunity a tak dále. Samozřejmě ho ovlivňují svými znalostmi, schopnostmi, morálkou apod. zcela konkrétní lidé. Záleží tedy především na úhlu pohledu konkrétního člověka, co považuje za „ideální“, přičemž představy o takovém „ideálnu“ se mohou lišit zcela zásadně i u dvou prakticky stejně socializovaných jedinců.
     V podstatě už samotná představa ideálního společenského řádu je poměrně nebezpečná a objevuje se minimálně od dob starého Řecka, kdy známý filosof Platón sepsal dílo zvané Ústava. V něm popisuje někdy až příliš detailně své představy ideálního státu a vcelku pochopitelně sám nebyl s praktickou realizací těchto naivních představ úspěšný. O několik století později křesťanští bloudi, bažící po „onom“ světě, zneužili a částečně i upravili jeho dílo k obrazu svému a včlenili ho do své ideologie. Vzhledem k tomu, že touha po ideálním uspořádání ve společnosti je vlastní všem dekadentům, přetrvalo toto snažení až do dnešní doby. Dokonce se mnozí lidé dodnes pokoušejí ospravedlnit například vesměs zvrhlé myšlenky K. Marxe, které masám prostoduchých jedinců vtiskly do hlav představu, že by měli právě oni řídit svět k lepším zítřkům. Tyto představy pak vynesly k moci asociální až psychopatické jedince a ti následně způsobili smrt a neštěstí desítkám až stovkám miliónů lidí po celém světě. Ne nadarmo má ideologie komunismu společný židovsko-křesťanský základ jako její duchovní otec. Obě ideologie (*2) staví na závisti slabých nepodařených jedinců a používají k tomu převrácení dosud tradičních hodnot. Lze dohledat mnoho dalších konkrétních společných znaků, například vynucený pokřivený altruismus, rovnostářství, šíření iracionálních strachů, zásadní změna obsahu slov, hledání společných nepřátel a podobně. V židovsko-křesťanském světě jsou vůbec hluboce zakořeněny apokalyptické (případně chiliastické) představy, které neustále burcují proti něčemu a někomu s tím, že nebude-li se tím něco dělat, tak se stane něco hrozného. Takové vize prakticky vždy slouží k obohacování konkrétní skupiny lidí podporujících počátek těchto davových sugescí. Samozřejmě lze v dnešním světě nalézt mnoho dalších nebezpečných náboženských i sekulárních ideologií operujících, když ne s ideálním, tak lepším společenským řádem, které jakoby číhají na vhodnou příležitost. Z těchto uvedených a samozřejmě i jiných příkladů je možné vysledovat, že konkrétní představy ideálního společenského řádu více škodí než prospívají. Naproti tomu pasivita vyplývající z všeobjímajících mírumilovných ideologií jako je hinduismus také nevede k žádoucímu společenskému řádu, byť někteří autoři si myslí pravý opak. (*3) Takže zbývá zkusit najít nějakou jinou cestu, nejlépe oproštěnou od současných vzorců ideologického myšlení.
     S ohledem na stále aktuální zažité způsoby myšlení, stručně načrtnuté výše, se prvním a nejnebezpečnějším rysem globálního vládnutí jeví jakási universální a povrchní vzdělanost lidí, kteří jsou pak dále snadno a téměř v přímém přenosu manipulovatelní globálními masmédii. Vzdělávání je dodnes především otázkou memorování abstraktních až zavádějících pojmů, přičemž téměř zcela chybí výuka praktického umění žít ve společnosti a nahlížet na problémy z různých úhlů. Mladý jedinec je obvykle x-let školen v abstraktech, podružných či rovnou chybných informacích, která mimo školní lavice už nikdy v praktickém životě nepoužije, následně mu chybí píle popř. vůbec schopnost samostatně získávat relevantní informace a kriticky je vyhodnocovat. Naproti tomu si většina takto vyškolených jedinců vytvoří schopnost značně nekriticky přijímat informace od autorit a nedokáže rozlišit podstatné od nepodstatného. Malý příklad: Komu dnes přijde divné, že v tolik propagované demokracii (*4) vládne úplně někdo jiný než lid a pořád dokola jsou voleny oligarchicky zaměřené skupiny lidí? Jinými slovy, jestliže něco dokáže nastolit společenský řád blížící se ideálnu, tak je to především způsob kvalitního vzdělávání nepostižený ideologickými bludy, který by se šířil napříč kulturami. Otázkou ovšem zůstává, zda je něco takového vůbec možné v reálném světě, kde zoufale chybí právě intelektuální kapacita.
     Ať už lidstvo zmoudří či nikoli, co historická paměť sahá, záleží především na tom, kdo vládne a také komu vládne. Lze si představit malou uzavřenou komunitu lidí, která je většinově spokojena s tyranií, ale těžko si lze takto představit spokojenou celou planetu. Z toho vyplývá poměrně jednoznačný závěr, že rozhodovací pravomoc si musí ponechat občané v co nejmenších funkčních skupinách. To ovšem neznamená, že nejmenší funkční skupina nemůže mít třeba miliardu lidí, bude-li k řešení jednotlivých problémů zapotřebí zrovna takového počtu. V době globalizace není technickým problémem sestavovat takovéto skupiny občanů v reálném čase, ale chybí politická vůle vládnoucích oligarchických skupin k takovému zásadnímu omezení své rozhodovací moci.
     Spontánní procesy, které přinášejí nejlepší výsledky v ekonomické oblasti jsou v současném světě dobře patrné i v politice. Velké uměle zřízené státy se rozpadají na národní státy, zpravidla hned jakmile to vnější okolnosti dovolí. Zrovna tak se ukazuje, že velké firmy (typicky nadnárodní korporace) trpí neduhy, které jsou známé z centrálně plánovaných ekonomik a jsou tak snadno zranitelné. Asi tím nejhorším neduhem je, že se příliš často neobejdou bez nekalých praktik, které narušují volný trh, na kterém by neměly šanci uspět nebo by se dostaly do vážných existenčních potíží. Podobné nešvary v podobě „ochranářských“ opatření lze sledovat například i v Evropské unii. Nastupují spontánně i další nestátní aktéři, kteří ovšem jsou příliš často pevně přisátí ke státním penězovodům a nebo jsou přímo či skrytě podporováni nadnárodním kapitálem. Nestátní aktéři sice čím dál více ovlivňují stávající politické systémy, ale je otázkou, zda jsou nějakým přínosem nebo jen přispívají ke zveličení minoritních názorů a požadavků.
     Jestliže se tedy má hovořit o nějakém funkčním a většinově prospěšném vládnutí, tak by muselo jít spíše o všeobecně přijímanou demokratickou platformu. Tu by zaštiťovali sami občané, kteří by chápali, že vládu si musí zajistit sami a nelze se spoléhat na vzdálené instituce s demokratickým deficitem, zvláště ne ty nadnárodní. Název „globální vládnutí“ by pak získal zcela nový význam, byl-li by vnímán spíše jako jakýsi globální duch občanského uvědomění, který stojí v opozici k novodobé podobě oligarchického způsobu vládnutí, které je dnes běžně vydáváno za demokracii, byť s nějakým přízviskem (zastupitelská, lidová ...). Stát by musel být většinou občanů vnímán jako soubor duševních a fyzických statků zděděný po předcích, který je třeba stále rozvíjet a rozhojňovat. Dnes je stát spíše vnímán jako pro běžného občana nedosažitelné skladiště statků, o které se rvou partičky amorálních politiků.
     Nelze tedy chápat model ideálního globální vládnutí ve smyslu, že bude nastolen jakýsi ideální konečný stav. Snad postačí, když díky vyspělé technice budou spolu moci svobodně a hlavně dlouhodobě komunikovat lidé z různých míst světa, tedy spontánně se vytvoří jakási svobodná informační a diskuzní platforma. Už dnes jsou ale pozorovatelné snahy o omezení svobodné diskuze a sdílení informací pod různými záminkami (terorismus, nepřijatelné ideologie, počítačové pirátství, …). Takže lze jen doufat, že bude přibývat aktivních lidí, kteří se zajímají o politické dění ve svém okolí a časem převezmou iniciativu, přičemž nebudou chtít uzurpovat moc pro sebe jakožto i úzký okruh příbuzných a známých, protože si budou uvědomovat, že tento způsob vlády je příliš drahý pro všechny zúčastněné.


RJ

čára
1 Makariusová, Radana: kap. Globální vládnutí in: Transformace světového řádu – Aktéři a globální vládnutí, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2010, s. 229, ISBN 978-80-7380-295-0.

2 rozuměj ideologie komunismu a křesťanství

3 Zakaria, Fareed: kap. Hindský světový názor in: Postamerický svět, Nakladatelství Academia 2010, s. 252, ISBN 978-80-200-1852-6.

4  např. Kolektiv autorů: heslo Demokracie in: Filosofický slovník, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2002, s. 463, ISBN 80-7182-064-4.

diskuze k článku »»

V případě připomínek se obracejte na e-mail: admin@drzyobcan.cz
© Radek Jíra 2009-2011