logo filosofie politika zajímavosti diskuze nadpis
Prznitelé Sókrata v roli jeho obránců

  13.03.2010; 17:50

     Tento článek vychází ze seminární práce, kterou jsem spáchal v první polovině roku 2006. Víceméně v něm postupně poukazuji na některé zajímavé či sporné pasáže Platónova dílka "Obrana Sókrata". Tato starověká ideologická agitka, kterou jsou nadále oblbováni studentíci VŠ, už potřebovala trochu provětrat. :-)
     Text začíná Sókratovou úvodní řečí, kdy své žalobce nařkne z účelových lží. Naoko uznává, že i na něm samotném zanechala žaloba silný dojem svou propracovanou přesvědčivostí. To je v podstatě prostý řečnický trik, který má soudce přesvědčit o tom, že jde o umně vykonstruované lži. Bezprostředně poté se snaží vyvrátit tvrzení žaloby, že sám není dobrým řečníkem, což lze považovat minimálně za další manipulativní lež, jelikož se snaží vnutit představu, že zdatným řečníkem je pouze ten, kdo dokáže libozvučně navazovat slova dle zažitých zvyklostí a ne ten, kdo dokáže smysluplně přesvědčivě argumentovat, dojmout soudce a tak podobně. Dále Platonův Sókratés zcela bezostyšně tvrdí, že bude mluvit pravdu narozdíl od svých žalobců a zde je hned první místo v textu, které se zarážejícím způsobem rozchází s učením reálného Sókrata, protože tímto si fakticky osobuje právo na pravdivé poznání a popírá tak víceméně své učení. Hned z počátku se již rýsuje tragická Platónova snaha o idealizaci a polarizaci světa, která vykrystalizovala v novoplatonismu a křesťanství, kdy si vyznavači jeho myšlenek nedokáží připustit více rovnocenných, stejně „pravdivých“ pohledů na svět. Těžko si představit filosofa, který skoro celý život hlásá „Vím, že nic nevím“, jak kategoricky staví své oponenty do role bezostyšných lhářů a sebe do role pravdomluvného nespravedlivě nařčeného starce.
     V další fázi své obhajoby se Platonův Sókratés soustředí na své anonymní pomlouvače, kteří ho obviňují z bezbožnosti. Neuvádí konkrétní důvody žaloby a přesouvá její téma do zcela imaginární a v podstatě banální věty: „Sókratés je vinen a dopouští se přečinů tím, že zkoumá věci pod zemí i nebeské, že slabší důvody činí silnějšími a že témuž učí i jiné." (s. 45) Tímto se zřejmě snaží dehonestovat své přímé žalobce jakožto ovlivněné anonymními pomlouvači nikterak vysoké inteligence a rozhledu, čímž je víceméně staví na jejich úroveň. Používá k tomu i příkladu divadelních komedií. Dále se snaží stranit sofistů a jejich způsobu vyučování, což s podstatou sporu má pramálo společného, protože zde nejde o přijímání peněz za výuku, ale o výuku jako takovou. Na tomto místě pak Platonův Sókratés přichází s vysvětlením, proč je tedy vlastně obviňován. Údajně díky tomu, že ho delfská věštkyně Pythia nazvala nejmoudřejším ze všech lidí a následná závist a nepřízeň mocných mužů, kteří se měli za moudré ho dostala až k tomuto soudu. Na tomto místě se sluší podotknout, že tento výklad věštby nemusí být správný, lze-li věřit překladu v této podobě: „... otázal se tedy, zdali je někdo moudřejší než já. Tu Pythia odpověděla, že nikdo není moudřejší.“ (s. 47) Tvrzení v této podobě zrovna tak může znamenat, že jsou někteří či dokonce všichni stejně moudří jako Sókratés, zvláště z božského pohledu se toto nabízí, ale to není meritem věci. Podstatou je celková ufňukaná ukřivděnost Platónova Sókrata, která je nepřirozená pro realističtější verzi Sókrata jako člověka, který vynikl svou statečností v boji a celý svůj život se zcela dobrovolně potýkal s nepochopením svých spoluobčanů i vlastní manželky. V této fázi Platonův Sókratés líčí podstatu věštby v tradičním duchu a sice, že je nad jiné moudrý tím, že si uvědomuje svou nedokonalost a vyčítá lidem, co se považují za moudré v určitém oboru, že toto své přesvědčení přenášejí i do jiných sfér života, ačkoli tam již nevynikají a v podstatě zaměňují specifické znalosti či schopnosti za moudrost. Zde je náznak neúcty k autoritě či schopnostem a to zřejmě byl ten skutečný důvod Sókratovi obžaloby, protože nepřímo srážel do prachu některé nositele tradičních hodnot řecké civilizace a samotné hodnoty považoval za nicotné.
     V další fázi obhajoby se Platónův Sókratés ohrazuje vůči nařčení, „že kazí mládež a že nevěří v bohy, v které věří obec, nýbrž v jiná nová daimonia.“ (s. 51) Toto se postupně snaží vyvracet rozdělením souvětí do jednotlivých vět, které pak nabývají poněkud odlišného smyslu. Nejprve se formou otázek zabývá tím, jestli kazí mládež. Svého žalobce Meléta obviní z toho, že se v podstatě sám o toto téma nezajímá, což dovozuje tím, že mu klade v podstatě nezodpověditelné otázky na téma správná výchova mládeže a kdo ji činí lepší. Postupně se dostává k bodu, kdy Sókratés zůstává jediným, kdo kazí mládež, zatímco ostatní Athéňané ji údajně prospívají. V tomto bodě Platonův Sókratés používá příměr s výcvikem koní, kterým naopak prospívají specialisté a argumentuje tím, že většina lidí koně kazí. Což je účelové tvrzení, kdy se obecné tvrzení o své vině snaží zaměnit za obecnou frázi o vině ostatních a vyvodit tak důkaz na potvrzení své neviny. Jinými slovy se snaží zakrýt možnost, že i specialista může kazit koně a nerozlišuje zde mírný vliv jednotlivých nesprávných činů od systematické snahy o změnu chování. Dalším sofismatem je snaha vnutit svému žalobci tezi, že kdyby se snažil o vědomé zkažení mládeže, tak by přeci byl sám proti sobě, protože každý chce žít obklopen dobrými občany, kteří pak produkují dobro. Toto už je skutečně naprosto prostoduchá slovní hříčka, která je hodná malého dítěte a ne 70-ti letého mudrce a zcela účelově zakrývá možnost zkažení mládeže ku svému prospěchu, kdy zlo je činěno obci jako celku a dobro konkrétnímu učiteli. Dále zde rozvíjí tezi, že jestli je pomýlený ve svých názorech má být poučen a ne souzen, což je další podivný myšlenkový kotrmelec, protože prakticky všem účastníkům soudu muselo být jasné, že nelze exaktně ověřit správnost tvrzení ani jedné strany sporu a jednalo se čistě o politické rozhodnutí, jestli je Sókratova osoba se svými dlouhodobě konstantními názory pro obec nadále přijatelná či nikoli. Navíc všem asi bylo jasné, že Sókrates je nepoučitelný, když raději poslouchá hlas v hlavě než své spoluobčany a blízké.
     Druhou část věty, zabývající se vírou v jiné bohy či úplnou nevírou v bohy, se snaží Platonův Sókratés, po vyjasnění, že je obviněn i z úplné bezbožnosti, přenést na zdánlivě logické příklady s tím, že věří-li v potomky bohů, tak musí věřit i v samotné bohy. To je sice zajímavá myšlenková konstrukce, ale je zde opět pominuta další možnost, že by se vědomě snažil postupně odvést své žáky od tradičních božstev a rovněž je zřejmé, že jeho názory, třeba i chybně interpretované, k takovému jevu mohly nemalou měrou přispět. V závěru se opětovně zmiňuje o špatném mínění a nepřátelství vůči své osobě, které stojí za jeho obviněním. Zde záměrně pomíjí reálné důvody tohoto nepřátelství a špatného smýšlení o jeho osobě.
     Další část Sókratovi obhajoby se týká podivných morálních principů, kdy na jednu stranu tvrdí, že člověk „… má hledět při svém jednání jedině nato, zdali jedná spravedlivě, či nespravedlivě a zdali si počíná jako muž dobrý, či zlý.“ (s. 56) a na straně druhé, že má poslouchat vládce a setrvávat na místě, které je mu určeno. Což opět více připomíná aristokratické myšlení Platónovo než konvencemi nespoutaného filosofa Sókrata. Další úvahy se týkají smrti, kdy nelze s jistotou říci, zda smrt je dobrá či zlá a pokračuje v rozvíjení předchozí teze „však křivdit a neposlouchat lepšího, i boha i člověka, je zlé a ošklivé“. (s. 57) To už jasně vypovídá o úmyslné manipulaci aristokrata přesvědčeného o jediném správném modelu chování druhých. Nezakrývá jistotu o tom, co je správné či nesprávné, tudíž popírá sókratovskou tezi “Vím, že nic nevím“. Platónův Sókratés pokračuje v ujištění svých soudců, že i přes osvobozující rozsudek a zákaz „činnosti“ by nadále poučoval a domlouval všem, o kterých se domnívá, že to potřebují v duchu jeho učení, kdy se člověk nemá starat o majetek, ale především o svou duši. Zde to už ohavně připomíná biblická blábolení. Za naprostou nehoráznost lze ovšem pokládat tuto údajně Sókratovu citovanou pasáž „Nevzniká z peněz ctnost, nýbrž z ctnosti vznikají peníze i všechny ostatní pro lidi dobré věci, i v soukromí i v obci.“, která jinými slovy říká, že Sókratés patří k těm nejméně ctnostným, jelikož jeho majetek je velice skromný a v podstatě ho usvědčuje z toho, z čeho je obviňován. Nemluvě o tom, že to je další otevřená pochvala bohatých. V další fázi první části obhajoby se Platonův Sókratés zaštiťuje tím, jak je nepostradatelným dobrem pro obec, navíc seslaným od boha, což nemá cenu jakkoli komentovat. Rovněž poukazuje na svou nezištnost při tomto počínání a vlastní chudobu, která toto tvrzení má podpořit. Dále se snaží vysvětlit, že se neangažuje v politických záležitostech díky zákazu daném mu božským či daimonským hlasem, který slyší a zřejmě správně dovozuje, že už by byl dávno mrtvý a takto může „prospívat“ obci lépe a déle. Na podporu svého tvrzení uvádí dva příklady, kdy se postavil veřejnému mínění a nařízení vládnoucích oligarchů. Pokračuje i v již zmíněném tvrzení, že kdyby kazil mládež, tak by mu to bylo vyčítáno buď těmi samotnými žáky v dospělém věku nebo jejich příbuznými, což je opět poněkud sporné tvrzení. Zaprvé tito lidé k jeho učení přirozeně inklinovali nebo jim vyhovovalo z osobních či jiných důvodů a zadruhé jeho učením byli zásadně ovlivněni. Nakonec to nic nevypovídá o zájmu obce a výchově mládeže obecně. Uzavírá svou řeč tím, že se nebude snažit nedůstojně dojímat soud předváděním svých příbuzných, jelikož je to bezbožné chování.
     V druhé fázi knihy Platonův Sókratés již komentuje své odsouzení a dle práva si navrhuje jiný trest, než je žalobcem navržený trest smrti. Dovídáme se zde, že „kdyby byl nevystoupil Anytos a Lykón s žalobou proti mně, byl by musel Melétos docela zaplatiti tisíc drachem, protože by byl nedostal pátý díl hlasů.“ (s. 65), což se zdá velice podstatné, protože evidentně zaznělo něco důležitého, o což je čtenář tohoto textu ochuzen a také to vypovídá o tom, že se Platonův Sókratés ve své obhajobě opíral o pravděpodobně nejslabší argumentaci ze všech, tedy zmiňovaného žalobce Meléta a svou vlastní interpretaci obecných pomluv proti své osobě. Nicméně Platonův Sókratés si nejdříve navrhuje stravování na náklady obce, jelikož se cítí být přínosem pro obec a přitom je evidentně chudý, dále pak postupně zavrhuje vězení, vyhnanství a nakonec se přiklání k pokutě v rozumné výši, za kterou se zaručí několik jeho příznivců, přirozeně v čele s Platónem.
     Třetí fáze se už týká samotného odsouzení k smrti a zde Platonův Sókratés nejprve opakuje své moralizující teze o potřebnosti správného jednání bez ohledu na osobní nebezpečí a hned poté věští svým žalobcům špatný osud a slibuje jim, že bezprostředně po jeho smrti se objeví více a mladších kritiků jejich způsobu života a myšlení. Naproti tomu vyzdvihuje ty, co hlasovali v jeho prospěch a sděluje jim, že se vše děje v souladu s božským hlasem, který ho v tomto případě nijak nenapomínal v jeho chování. Připodobňuje smrt buď ke spánku a nebo rozvíjí teorii o stěhování duše do podsvětí v tradičním řeckém pojetí. Ty, co hlasovali v jeho prospěch, dále nabádá k tomu, aby neustále trápili jeho odpůrce stejnými řečmi jako on a rovněž nešetřili jeho syny až dospějí, odchýlí-li se od Sókratem hlásaných ctností. Tím se zároveň snaží zajistit naplnění předchozí věštby svým nepřátelům.
     Na závěr lze říci, že toto Platónovo dílo se ani nesnaží o objektivní náhled skutečnosti a zcela účelově podsouvá ústy Sókrata názory Platóna či křesťanstvím stižených přepisovatelů na uspořádání společnosti. Otázkou zůstává: Do jaké míry text ovlivnili křesťanští přepisovatelé? V první polovině textu poněkud často zaznívá motiv jediného boha, požadavek chudoby a poslušnost vůči silnější duchovní autoritě. Tato otázka se týká i Platónova díla jako celku. Zachovalo se právě díky názorové podobnosti s křesťanským viděním světa nebo si ho prostě křesťané upravili k obrazu svému? Patrně se to už nikdy nedozvíme. Takto prezentován hraje Platónův Sókratés roli předskokana křesťanským mučedníkům.

RJ

čára
Platón: Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón, překlad František Novotný, Praha: 2005, Oikoymenh, ISBN 80-7298-140-4

diskuze k článku »»

V případě připomínek se obracejte na e-mail: admin@drzyobcan.cz
© Radek Jíra 2009-2010